Politika: Které státy nejsou v NATO?

Neutrální země Evropy

Evropa má několik zemí, které si zvolily neutralitu a nestaly se členy Severoatlantické aliance (NATO). Tyto země mají často dlouhou historii neutrality, sahající až do 19. století.

Rakousko je příkladem země s ústavně zakotvenou neutralitou. Po druhé světové válce se Rakousko rozhodlo pro neutralitu jako podmínku pro získání nezávislosti. Tato neutralita je pro Rakušany důležitou součástí jejich národní identity.

Irsko je další zemí, která není členem NATO. Irsko si zachovává politiku vojenské neutrality, ačkoliv spolupracuje s NATO v rámci programu Partnerství pro mír.

Švédsko a Finsko, historicky neutrální země, se v posledních letech aktivněji zapojují do spolupráce s NATO, a to v reakci na měnící se bezpečnostní situaci v Evropě. Obě země se účastní cvičení NATO a diskutují o možnosti plného členství.

Švýcarsko je známé svou dlouhou tradicí neutrality, která sahá až do 16. století. Švýcarsko není členem NATO a zachovává si silnou obrannou politiku založenou na miličním systému.

Neutralita těchto zemí neznamená, že by se nepodílely na mezinárodní bezpečnosti. Naopak, tyto země se aktivně zapojují do mírových misí OSN a dalších mezinárodních organizací.

Bývalé sovětské republiky

Z patnácti bývalých sovětských republik jsou dnes pouze tři mimo Severoatlantickou alianci: Arménie, Bělorusko a Ázerbájdžán. Tyto země sdílejí historii sovětské nadvlády a nacházejí se v geopoliticky citlivé oblasti mezi Ruskem a Západem. Každá z nich má své vlastní důvody, proč se nepřipojila k NATO, a čelí specifickým bezpečnostním výzvám.

Státy, které nejsou členy NATO

Stát	Kontinent	Poznámka
Rakousko	Evropa	Neutrální stát
Irsko	Evropa	Politika vojenské neutrality
Srbsko	Evropa	Udržuje vojenskou neutralitu

Arménie udržuje úzké vztahy s Ruskem, které je jejím hlavním spojencem a garantem bezpečnosti v regionu poznamenaném napětím s Ázerbájdžánem. Bělorusko pod vedením Alexandra Lukašenka se orientuje na úzkou spolupráci s Ruskem, ačkoliv v poslední době vykazuje známky snahy o větší nezávislost. Ázerbájdžán se snaží o vyváženou zahraniční politiku a udržuje dobré vztahy s Ruskem, Západem i Tureckem. Jeho politika je ovlivněna snahou o udržení stability a vyřešení konfliktu o Náhorní Karabach.

Neutralita těchto zemí je ovlivněna komplexní sítí historických vazeb, bezpečnostních hrozeb a geopolitických zájmů. Jejich budoucí směřování v kontextu NATO i vztahů s Ruskem zůstává otevřenou otázkou.

Země Blízkého východu

Na Blízkém východě nenajdeme mnoho států, které by byly členy NATO. Severoatlantická aliance má globální dosah, ale její členství se koncentruje především v Evropě a Severní Americe. Mezi blízkovýchodní země, které nejsou členy NATO, patří například:

• Izrael: I když má Izrael s NATO úzké vztahy a spolupracuje s ním v rámci programu "Dialog Středomoří", členem se nestal. Důvodem je snaha o zachování neutrality v regionu a vyhnutí se konfliktům se sousedními arabskými státy.
• Írán: Vztahy mezi Íránem a Západem, včetně NATO, jsou dlouhodobě napjaté. Írán je vnímán jako stát podporující terorismus a usilující o vývoj jaderných zbraní.
• Saúdská Arábie: Saúdská Arábie je významným spojencem Spojených států na Blízkém východě, ale členem NATO není. Země čelí kritice za porušování lidských práv a vojenskou intervenci v Jemenu.
• Spojené arabské emiráty: Podobně jako Saúdská Arábie, i SAE udržují úzké vztahy se Západem, ale členy NATO nejsou.
• Egypt: Přestože Egypt v minulosti spolupracoval se Sovětským svazem, po roce 1979 se sbližuje se Spojenými státy. I přesto není členem NATO.

Absence členství v NATO v případě těchto blízkovýchodních zemí má různé historické, politické a strategické důvody. Pro některé z nich je partnerství s NATO vnímáno jako kontroverzní a mohlo by ohrozit jejich vztahy s jinými zeměmi v regionu.

Africké státy mimo NATO

Ačkoliv má NATO globální dosah, jeho členská základna se soustřeďuje především v Evropě a Severní Americe. To znamená, že drtivá většina afrických států není součástí této vojenské aliance. Mezi tyto země patří například Alžírsko, Egypt, Jihoafrická republika, Nigérie, Etiopie, Keňa a mnoho dalších. Důvody pro neúčast afrických států v NATO jsou různé. Některé země se hlásí k politice neutrality a nechtějí se zapojovat do vojenských bloků. Jiné státy se soustředí na vlastní bezpečnostní problémy a regionální spolupráci, například v rámci Africké unie. Dalším faktorem může být i historická zkušenost s kolonialismem a neochota vstupovat do struktur, které jsou vnímány jako nástroje západních mocností. Je důležité zmínit, že neúčast v NATO neznamená automaticky nepřátelský postoj k této organizaci. Mnoho afrických států spolupracuje s NATO v různých oblastech, jako je boj proti terorismu, pirátství nebo budování kapacit pro udržení míru.

Asie a Oceánie bez NATO

Vzhledem k geografickému zaměření Severoatlantické aliance se asijské a oceánské země nenacházejí v jejím přímém strategickém zájmu. Zatímco některé země jako Japonsko, Jižní Korea, Austrálie a Nový Zéland udržují úzké partnerství s NATO, nejsou jeho členy. Tyto země mají své vlastní bezpečnostní uspořádání a aliance, které odrážejí jejich specifické regionální zájmy.

Například Japonsko a Jižní Korea spolupracují s USA v rámci bilaterálních bezpečnostních smluv. Austrálie a Nový Zéland jsou součástí paktu ANZUS, který je rovněž zaměřen na bezpečnost v Tichomoří. Vzhledem k rostoucímu vlivu Číny v regionu a napětí v Jihočínském moři se spolupráce mezi NATO a zeměmi Asie a Oceánie v oblastech jako námořní bezpečnost, kybernetická bezpečnost a boj proti terorismu v posledních letech zintenzivnila. Nicméně, členství v NATO pro tyto země zůstává nepravděpodobné.

Latinská Amerika a Karibik

Latinská Amerika a Karibik představují region s nulovým zastoupením v NATO. Žádný stát z této oblasti není členem Severoatlantické aliance. Důvody jsou historické, geografické i politické. NATO vzniklo jako obranný pakt západních států proti hrozbě Sovětského svazu, a proto se jeho členství historicky omezovalo na země Severní Ameriky a Evropy.

Latinskoamerické a karibské státy si po druhé světové válce budovaly vlastní bezpečnostní architekturu, často v rámci Organizace amerických států (OAS). Mnohé z nich se hlásily k politice neutrality v bipolárním světě.

Absence členství v NATO neznamená, že by tyto země neměly zájem na mezinárodní bezpečnosti. Naopak, mnohé z nich se aktivně zapojují do mírových misí OSN a dalších mezinárodních organizací. Spolupracují s NATO v rámci programu Partnerství pro mír a dalších iniciativ.

Mezi největší země Latinské Ameriky a Karibiku, které nejsou členy NATO, patří Brazílie, Mexiko, Argentina, Kolumbie a Venezuela. Tyto státy hrají významnou roli v regionálním i globálním kontextu a jejich vztah s NATO se odvíjí od aktuálních geopolitických událostí a vzájemných zájmů.

Různé důvody neúčasti

Existuje mnoho důvodů, proč se některé státy nerozhodly pro členství v NATO. Některé země, jako například Švýcarsko nebo Rakousko, si dlouhodobě zachovávají neutralitu v mezinárodních konfliktech. Tato politika neutrality je hluboce zakořeněná v jejich historii a národní identitě. Jiné státy, například Finsko, se nacházejí v geopoliticky citlivé oblasti a členství v NATO by mohlo být vnímáno jako provokace ze strany sousedních mocností.

Dále existují státy, které se zaměřují především na vlastní obranu a nepovažují členství v NATO za nezbytné. Příkladem může být Irsko, které se spoléhá na vlastní obranné síly a úzkou spolupráci s Evropskou unií. Některé země, zejména ty s rozvojovou ekonomikou, se mohou potýkat s finančními a vojenskými požadavky na členství v NATO. Prioritou pro ně může být investice do rozvoje infrastruktury, školství nebo zdravotnictví. A konečně, některé státy se prostě nechtějí vázat spojeneckými závazky, které s sebou členství v NATO přináší. Upřednostňují flexibilitu a nezávislost ve své zahraniční politice.

Bezpečnostní rizika a hrozby

Státy mimo Severoatlantickou alianci (NATO) čelí specifickým bezpečnostním rizikům a hrozbám. Absence kolektivní obrany, kterou NATO poskytuje, je činí zranitelnějšími vůči vnější agresi nebo nátlaku. Mezi nejvýznamnější hrozby patří:

• Regionální konflikty a nestabilita: Státy v blízkosti oblastí zmítaných konflikty, jako je Blízký východ nebo severní Afrika, čelí riziku přelévání konfliktů, terorismu a migračních vln.
• Vnější agrese: Bez ochrany NATO se státy mohou stát terčem agrese ze strany silnějších státních či nestátních aktérů.
• Hybridní hrozby: Státy mimo NATO jsou náchylnější k hybridním hrozbám, jako jsou kybernetické útoky, dezinformační kampaně a ekonomický nátlak.
• Terorismus: Teroristické skupiny mohou využít nestability a slabší bezpečnostní infrastruktury v zemích mimo NATO k plánování a provádění útoků.
• Organizovaný zločin: Státy mimo NATO se mohou potýkat s hrozbami ze strany organizovaného zločinu, jako je obchod s drogami, lidmi a zbraněmi.

Absence bezpečnostních garancí NATO nutí tyto státy spoléhat na vlastní obranné kapacity nebo hledat bilaterální bezpečnostní dohody s jinými státy. To může být finančně náročné a ne vždy efektivní.

Spolupráce s NATO i bez členství

Existuje mnoho zemí, které nejsou členy NATO, a přesto s touto aliancí úzce spolupracují. Tyto země se nacházejí v různých částech světa a mají různé důvody, proč se k NATO nepřipojily. Některé země preferují neutralitu, jiné mají silné historické vazby na Rusko nebo Čínu.

Příkladem země, která aktivně spolupracuje s NATO, je Švédsko. Švédsko není členem NATO, ale účastní se mnoha programů a cvičení NATO. Švédsko se také podílí na operacích NATO, například v Afghánistánu. Dalším příkladem je Finsko, které má s NATO úzké vztahy a účastní se programu Partnerství pro mír.

Spolupráce s NATO bez členství může mít různé podoby. Země se mohou účastnit programů výměny důstojníků, cvičení a kurzů. Mohou také přispívat k operacím NATO poskytováním vojenských sil nebo logistické podpory. Spolupráce s NATO umožňuje těmto zemím posilovat své obranné kapacity a připravenost na bezpečnostní hrozby, aniž by se musely stát plnohodnotnými členy aliance.

Je důležité poznamenat, že spolupráce s NATO se může v průběhu času měnit v závislosti na politické situaci a bezpečnostních hrozbách. Některé země, které dříve s NATO úzce spolupracovaly, se mohou rozhodnout omezit svou účast, zatímco jiné země mohou naopak spolupráci posílit.

Svět není černobílý a členství v NATO není jedinou metrikou bezpečnosti či prosperity. Existuje řada států, které si zvolily neutralitu, nebo budují bezpečnostní vazby v jiných uskupeních, ať už z historických, geografických, či politických důvodů.

Bořivoj Krupa

Budoucnost NATO a jeho rozšíření

NATO je vojenská aliance založená v roce 1949. Hlavním cílem NATO je kolektivní obrana a bezpečnost svých členů. V současnosti má NATO 30 členských států. Existuje však řada zemí, které členy NATO nejsou. Mezi tyto země patří například Rusko, Čína, Indie, Brazílie a mnoho dalších. Důvody, proč tyto země nejsou členy NATO, se liší.

Některé země, jako například Švýcarsko nebo Rakousko, si tradičně zachovávají neutralitu a nechtějí se zapojovat do vojenských aliancí. Jiné země, jako například Finsko a Švédsko, zase v minulosti udržovaly politiku neutrality z důvodu blízkosti Ruska. V posledních letech se však i v těchto zemích zvyšuje podpora pro vstup do NATO, a to v reakci na rostoucí agresivitu Ruska.

Další země, jako například Ukrajina a Gruzie, by se rády staly členy NATO, ale jejich žádosti o členství narážejí na odpor Ruska. Rusko vnímá rozšiřování NATO jako hrozbu pro svou bezpečnost a snaží se mu bránit. Vstup do NATO je pro každou zemi dobrovolný a vyžaduje splnění určitých politických, ekonomických a vojenských kritérií. Mezi tato kritéria patří například demokratické zřízení, dodržování lidských práv, fungující tržní ekonomika a schopnost přispívat k obraně aliance.

Postoj veřejnosti k NATO v těchto zemích

Veřejné mínění o NATO se v zemích mimo Alianci značně liší. Vliv na to má řada faktorů, včetně historické zkušenosti s vojenskými bloky, vnímání současných hrozeb a míry důvěry v NATO.

Například v některých zemích, které byly součástí Varšavské smlouvy, panuje vůči NATO spíše nedůvěra. Obavy pramení z vnímání NATO jako hrozby ze strany Ruska a z obav z možného zatažení do konfliktů. Naopak, v zemích, které vnímají Rusko jako hrozbu, je podpora členství v NATO silnější.

Pro ilustraci, Finsko a Švédsko, historicky neutrální země, přehodnocují svůj postoj k NATO v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu. Veřejná podpora členství v NATO v těchto zemích prudce vzrostla.

Je důležité si uvědomit, že veřejné mínění je proměnlivé a ovlivňují ho aktuální události. Vnímání NATO a ochota připojit se k Alianci se proto v jednotlivých zemích může v čase měnit.

Alternativní bezpečnostní uskupení

Státy mimo Severoatlantickou alianci, zkráceně NATO, volí různé bezpečnostní strategie. Některé země, jako například Švýcarsko či Rakousko, si dlouhodobě udržují neutralitu a spoléhají na silnou obranu a diplomacii. Jiné státy, například Finsko či Švédsko, se nehlásí k neutralitě, ale budují partnerství s NATO a účastní se programu Partnerství pro mír. Existují i země, které se sdružují do alternativních bezpečnostních uskupení. Příkladem je Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), sdružující Rusko, Bělorusko, Arménii, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Tato organizace je často vnímána jako protiváha NATO. Dále existuje Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS), která zahrnuje Čínu, Rusko, Indii, Pákistán a státy Střední Asie. ŠOS se zaměřuje na boj proti terorismu, separatismu a extremismu, ale i na ekonomickou spolupráci. Volba bezpečnostní strategie závisí na mnoha faktorech, jako je geografická poloha, historická zkušenost, vnímání hrozby či ekonomické zájmy.