Cla jako trumf: jak chce Trump v roce 2026 přechytračit Evropskou unii

Trumpova cla na evropské zboží v roce 2026

Rok 2026 přinesl do transatlantických vztahů novou fázi napětí, kterou lze jen těžko označit za překvapivou – spíše se jedná o logické vyústění dlouhodobé strategie, kterou Donald Trump razí od svého návratu do Bílého domu. Cla na evropské zboží, která se postupně zaváděla už od roku 2025, se letos dále rozšířila a prohloubila, přičemž evropské firmy i vlády stále hledají způsob, jak se s touto realitou vyrovnat. Zatímco někteří evropští politici doufali, že se americkému prezidentovi podaří jeho pozici zviklat společným tlakem Bruselu a jednotlivých členských států, realita ukázala něco jiného – Trump svůj kurz nejen udržel, ale v mnoha ohledech ho ještě zpřísnil.

Evropská unie se ocitla v paradoxní situaci. Na jedné straně se snaží vyjednávat a hledat kompromisy, na straně druhé si uvědomuje, že americká administrativa vnímá cla jako klíčový nástroj ekonomického i politického nátlaku, kterého se jen tak nevzdá. Cla uvalená na ocel, hliník, automobily i řadu dalších komodit citelně zasáhla exportně orientované ekonomiky, jako je Německo, Itálie nebo Česká republika. Firmy, které desítky let stavěly na obchodu s americkým trhem, se musí přizpůsobovat novým podmínkám, hledat alternativní odbytiště nebo přehodnocovat celé výrobní řetězce.

Zajímavé je, že se evropským vyjednavačům dosud nepodařilo Trumpa podrazit ani ho zaskočit nějakým překvapivým tahem, který by změnil jeho rozhodnutí. Jeho tým naopak působí sebejistě, komunikuje jasně definovaná pravidla a v podstatě dává najevo, že rozhodnutí o clech jsou definitivní a nejsou předmětem širší diskuse. To staví evropskou diplomacii do nezáviděníhodné pozice – místo aktivního ovlivňování situace se často jen reaguje na již vzniklé skutečnosti.

Otázkou zůstává, zda dokáže Evropská unie v průběhu roku 2026 najít způsob, jak Trumpovu pozici alespoň částečně překonat – ať už prostřednictvím diverzifikace obchodních partnerů, posílení vlastního průmyslu, nebo hledáním nových trhů mimo Spojené státy. Někteří analytici poukazují na to, že rostoucí tlak by mohl paradoxně urychlit evropskou hospodářskou soběstačnost, zatímco jiní varují před rizikem prohlubující se recese v klíčových průmyslových odvětvích.

Faktem zůstává, že cla na evropské zboží v roce 2026 nejsou jen izolovaným ekonomickým opatřením, ale součástí širší geopolitické hry, ve které Trump dlouhodobě testuje odolnost a jednotu evropských institucí. Evropská unie se tak ocitá pod tlakem, jenž nutí její představitele hledat nové strategie, aniž by přitom rezignovali na základní principy volného obchodu, na nichž byla dosavadní spolupráce s USA po desetiletí postavena.

Historie obchodního sporu mezi USA a EU

Obchodní spor mezi Spojenými státy a Evropskou unií nevznikl ze dne na den – jeho kořeny sahají hluboko do minulého desetiletí a v podstatě kopírují proměny americké obchodní politiky od Trumpova prvního funkčního období až po současnost roku 2026. Když se Donald Trump poprvé chopil moci v roce 2017, jasně naznačil, že považuje transatlantické obchodní vztahy za nevyvážené v neprospěch USA. Evropská unie podle něj těžila z otevřeného amerického trhu, zatímco sama si chránila své odvětví vysokými cly a netarifními bariérami. Toto přesvědčení se stalo základem jeho pozdější rétoriky, kterou mnozí komentátoři popisovali jako snahu podrazit zavedený obchodní řád a zviklat pozici Bruselu na mezinárodní scéně.

Prvním velkým střetem bylo zavedení cel na ocel a hliník v roce 2018, které Washington zdůvodnil národní bezpečností. Evropská unie na to reagovala protiopatřeními namířenými na typicky americké produkty, jako byl bourbon, motocykly Harley-Davidson nebo džíny. Tento vzájemný cyklus odvet nastartoval éru, kdy se cla stala nejen ekonomickým, ale i politickým nástrojem nátlaku. Obě strany se sice v následujících letech pokoušely o jednání a částečné příměří, avšak základní neshody – zejména ohledně zemědělských produktů, digitálních daní a subvencí pro letecký průmysl, konkrétně spor mezi Boeingem a Airbusem – zůstávaly nevyřešené.

Po nástupu Joea Bidena došlo k dočasnému uklidnění situace, cla na ocel a hliník byla částečně pozastavena a obě strany hovořily o spolupráci v rámci nově vzniklé Rady pro obchod a technologie. Tento klid však byl jen dočasný. Trumpův návrat do Bílého domu přinesl obnovení tvrdší rétoriky i praktických kroků, které se od roku 2025 postupně promítly do nových celních opatření vůči evropskému zboží. Trump opakovaně tvrdil, že chce Evropskou unii donutit k větším ústupkům a překonat dosavadní nerovnováhu v obchodní bilanci mezi USA a evropským blokem.

V roce 2026 tak obchodní vztahy mezi Washingtonem a Bruselem zůstávají napjaté. Evropská unie se snaží najít rovnováhu mezi obranou vlastních ekonomických zájmů a snahou vyhnout se plnohodnotné obchodní válce, která by poškodila obě strany. Historie tohoto sporu tak ukazuje, že jde o dlouhodobý proces plný zvratů, dočasných dohod i opětovného vyostřování, přičemž cla se staly symbolem mocenského zápolení, v němž jde nejen o ekonomiku, ale i o politickou prestiž a vliv na globální obchodní pravidla.

Cla jsou jen dalším tahem ve hře, kterou Trump hraje s Evropou už léta – jednou hrozbou, podruhé ústupkem, a Unie se snaží pochopit pravidla, která se mění každým dnem.

Radovan Kysela

Aktuální výše cel na klíčové komodity

Aktuální výše cel na klíčové komodity, které Spojené státy uvalily na dovoz z Evropské unie, se v srpnu 2026 stále odvíjí od dohody, kterou obě strany uzavřely v předchozím roce, a jejíž základní parametry zůstávají v platnosti i dnes. Základní sazba cla ve výši 15 procent se týká drtivé většiny evropského vývozu do USA, včetně automobilů, strojů, chemických výrobků a řady spotřebního zboží. Tato sazba byla výsledkem vyjednávání, které mělo z pohledu Bruselu zabránit ještě horšímu scénáři, kdy Donald Trump hrozil cly až ve výši 30 procent nebo dokonce vyššími, pokud by se Evropská unie nepodřídila americkým požadavkům.

U oceli a hliníku přetrvává výrazně tvrdší režim – cla na tyto komodity se pohybují kolem 50 procent, což evropské výrobce citelně poškozuje a vyvolává opakované stížnosti ze strany německých a francouzských průmyslových svazů. Právě tento sektor je považován za jeden z nejvíce postižených, protože Evropská unie dlouhodobě patří mezi významné exportéry oceli na americký trh a náhlé zvýšení cel narušilo zavedené obchodní vztahy.

Farmaceutický sektor, který byl ještě před rokem předmětem intenzivních spekulací o možném zavedení zvláštních cel, si nakonec udržel výjimku, respektive se na něj vztahuje stejná základní sazba 15 procent jako na ostatní zboží, což firmy jako Novartis nebo Bayer vnímají jako menší zlo ve srovnání s původně diskutovanými scénáři. Podobně je tomu u polovodičů, kde se americká administrativa snažila zviklat evropské partnery hrozbami vyšších cel, aby přesunuli výrobu do USA, avšak konečná podoba dohody ponechala sazby na srovnatelné úrovni s ostatními průmyslovými produkty.

Zemědělské komodity, zejména víno, sýry a olivový olej, zůstávají také zatíženy patnáctiprocentním clem, což evropští producenti označují za citelnou zátěž, byť ne likvidační. Někteří odborníci upozorňují, že Trump se touto strategií snažil postupně podrazit jednotný postoj členských států, protože jednotlivé země mají odlišné zájmy podle struktury svého vývozu – zatímco Německo cítí tlak především u automobilového průmyslu, Itálie a Francie více pociťují dopady u potravinářských produktů.

Celkově lze říct, že aktuální celní architektura mezi EU a USA v roce 2026 představuje jakýsi vynucený kompromis, který se Bruselu podařilo prosadit poté, co se snažil překonat původně mnohem agresivnější americké návrhy. I přesto zůstává mnoho evropských politiků a zástupců průmyslu přesvědčeno, že současná cla poškozují transatlantický obchod a že jednání o jejich případném snížení budou pokračovat i v následujících měsících, byť bez záruky rychlého výsledku.

Dopad na evropské automobilky a export

Evropský automobilový průmysl patří mezi odvětví, která pociťují dopady amerických cel nejcitelněji, a rok 2026 tuto skutečnost jen potvrzuje. Německé koncerny jako Volkswagen, BMW nebo Mercedes-Benz dlouhodobě spoléhaly na americký trh jako na jeden z klíčových odbytišť, a proto jakékoliv zvýšení cel na dovoz automobilů z Evropské unie do Spojených států citelně zasahuje do jejich hospodářských výsledků. Trump svým přístupem k obchodní politice opakovaně dokázal, že je ochoten cla využívat jako nástroj nátlaku, což evropské výrobce staví do nejisté pozice, kdy musí neustále přehodnocovat své exportní strategie a plánovat s rizikem, že se podmínky mohou ze dne na den změnit.

Analytici upozorňují, že právě automobilky jsou symbolem toho, jak dokáže americká administrativa podrazit partnery, kteří dlouhodobě budovali obchodní vztahy založené na relativní stabilitě. Evropská unie se snaží situaci řešit diplomatickou cestou a vyjednávat výjimky nebo alespoň postupné snižování celních sazeb, avšak zkušenosti z minulých let ukazují, že Washington dokáže vyjednávací pozici EU opakovaně zviklat hrozbami dalšího zpřísnění. Pro evropské firmy to znamená nutnost hledat alternativní trhy, diverzifikovat výrobu a v některých případech dokonce přesouvat část produkce přímo na americkou půdu, aby se clům vyhnuly.

Dopad na export se přitom neprojevuje jen u samotných výrobců vozidel, ale i u celého dodavatelského řetězce, tedy u výrobců komponentů, elektroniky, baterií a dalších dílů, které se v evropských automobilkách používají. Menší a střední firmy, které jsou na velkých koncernech závislé, tak nesou riziko druhotně, aniž by měly možnost jednat s americkou stranou přímo. Právě tato provázanost dělá z automobilového průmyslu jeden z nejzranitelnějších sektorů evropské ekonomiky vůči americké celní politice.

Přesto se objevují i hlasy, které tvrdí, že evropský průmysl dokáže tuto situaci dlouhodobě překonat, pokud se podaří posílit vnitřní trh Evropské unie a snížit závislost na jediném velkém odbytišti. Investice do nových technologií, elektromobility a inovací by mohly evropským automobilkám pomoci udržet konkurenceschopnost i v prostředí, kde americká cla zůstávají nepředvídatelným faktorem. Otázkou však zůstává, zda tempo těchto změn bude dostatečně rychlé na to, aby vyrovnalo ztráty způsobené současnou obchodní politikou Spojených států. V každém případě je zřejmé, že vztah mezi Trumpovou administrativou a Evropskou unií v oblasti cel na automobily bude i v následujících měsících patřit mezi nejsledovanější témata mezinárodního obchodu.

Reakce Evropské komise na americká opatření

Evropská komise se ocitla ve složité pozici, kdy musí reagovat na další kolo amerických obchodních opatření, aniž by přitom vyvolala plnohodnotnou obchodní válku, která by uškodila oběma stranám Atlantiku. Bruselští úředníci si dobře uvědomují, že Donald Trump se dlouhodobě snaží evropský blok podrazit, zviklat a nakonec i překonat v jeho vyjednávací pozici, a proto se komise rozhodla postupovat s maximální obezřetností, ale zároveň s jasným signálem, že Evropa není ochotna ustupovat na všech frontách.

Představitelé Evropské komise opakovaně zdůraznili, že jakákoli americká cla uvalená na evropské zboží budou posuzována individuálně, podle konkrétního sektoru a dopadu na evropské výrobce. Zvláštní pozornost se věnuje ocelářskému a hliníkářskému průmyslu, automobilkám a také zemědělským produktům, které byly v minulosti terčem podobných opatření. Komise přitom nechce jednat unáhleně, protože si je vědoma toho, že přílišná tvrdost by mohla ohrozit již tak křehké vztahy s Washingtonem a zkomplikovat širší transatlantickou spolupráci, například v otázkách bezpečnosti nebo technologických standardů.

Na druhou stranu se v Bruselu ozývají hlasy, které volají po razantnější odpovědi. Někteří členské státy, zejména ty s exportně orientovanou ekonomikou, tlačí na to, aby komise připravila konkrétní seznam protiopatření, která by mohla být aktivována v případě, že by americká strana pokračovala v eskalaci. Tato protiopatření by měla cílit na symbolicky i ekonomicky citlivé americké produkty, podobně jako tomu bylo při předchozích obchodních sporech. Zástupci komise však zdůrazňují, že jde spíše o pojistku než o skutečný záměr, protože prioritou zůstává diplomatické řešení a zachování otevřeného trhu.

Evropská unie si zároveň klade otázku, do jaké míry jsou americká cla skutečně motivována ekonomickými zájmy a do jaké míry se jedná o politický nástroj, jehož cílem je oslabit jednotu evropského bloku před klíčovými mezinárodními jednáními. Trump se totiž v minulosti opakovaně snažil rozdělit členské státy tím, že jednal bilaterálně s jednotlivými vládami, čímž oslaboval společnou vyjednávací pozici Bruselu. Komise proto klade velký důraz na to, aby členské státy vystupovaly jednotně a nedávaly Washingtonu prostor k rozehrávání vlastní hry.

Diplomatické zdroje naznačují, že se připravuje další kolo jednání na vysoké úrovni, jehož cílem by mělo být nalezení kompromisu, který by zabránil další eskalaci. Zástupci komise přitom opakovaně zdůrazňují, že Evropská unie je připravena bránit své ekonomické zájmy, ale současně preferuje cestu dialogu před konfrontací. Zda se podaří najít shodu, nebo zda dojde k dalšímu vyostření obchodních vztahů, by mělo být jasnější v následujících týdnech, kdy se očekává konkrétnější reakce jak ze strany Bruselu, tak Washingtonu.

Možné odvetné kroky Bruselu vůči USA

Brusel se v roce 2026 ocitá v situaci, kterou mnozí unijní diplomaté popisují jako nejsložitější obchodní partii s Washingtonem za poslední dekádu. Trumpova administrativa opět sáhla k osvědčené taktice – zavedla cla na řadu evropských produktů s odůvodněním, že jde o ochranu amerického průmyslu, ale evropští úředníci to čtou jinak: jako pokus podrazit dlouholeté transatlantické partnerství a zároveň zviklat jednotu členských států, které se v minulosti ne vždy shodovaly na tom, jak tvrdě na americký tlak reagovat.

Evropská komise má nicméně k dispozici poměrně širokou paletu nástrojů, jak na americká cla odpovědět, a v posledních týdnech se o nich intenzivně diskutuje jak v Bruselu, tak na úrovni jednotlivých hlavních měst. Prvním a nejpravděpodobnějším krokem je zavedení odvetných cel na vybrané americké zboží – tradičně se hovoří o produktech symbolické hodnoty pro americké voliče v klíčových státech, jako je bourbon, motocykly značky Harley-Davidson nebo zemědělské komodity ze středozápadních států. Tento přístup Unie uplatnila již v minulosti a ukázal se jako účinný způsob, jak vyvinout politický tlak na americké zákonodárce, aniž by došlo k plošné eskalaci.

Druhou možností, o které se v Bruselu mluví stále hlasitěji, je použití takzvaného nástroje proti nátlaku (anti-coercion instrument), který byl vytvořen právě pro situace, kdy se třetí země pokouší ekonomickým tlakem ovlivnit politická rozhodnutí Unie. Tento nástroj by teoreticky umožnil Bruselu zasáhnout nejen v oblasti cel, ale i v oblasti veřejných zakázek, duševního vlastnictví nebo přístupu amerických firem k evropskému trhu služeb. Jeho aktivace by ovšem znamenala výrazné vyostření sporu a řada diplomatů varuje, že by mohla americkou stranu spíše vyprovokovat, než překonat současnou patovou situaci smírnou cestou.

Diskutuje se také o cíleném zdanění amerických technologických gigantů, kteří v Evropě generují miliardové zisky, ale podle kritiků neplatí odpovídající daně. Digitální daň by mohla sloužit jako pákový nástroj, kterým by Brusel dal najevo, že dokáže zasáhnout tam, kde to Washington nejvíce zabolí – tedy u firem se sídlem v Silicon Valley.

Zároveň se objevují hlasy volající po opatrnějším postupu, protože otevřená obchodní válka by mohla poškodit evropskou ekonomiku, která se stále vzpamatovává z předchozích krizí. Německo a další exportně orientované země proto tlačí na to, aby Komise nejprve vyčerpala diplomatické možnosti a teprve v případě neúspěchu přistoupila k tvrdším opatřením. Otázkou zůstává, zda se sedmadvacítce podaří najít jednotný postoj dříve, než americká cla stihnou napáchat citelné škody v klíčových odvětvích, jako je automobilový průmysl, ocelářství nebo zemědělství.

Vliv cel na ceny spotřebního zboží

Otázka, kolik nakonec zaplatí obyčejný spotřebitel v obchodě, se v souvislosti s americkými cly na evropské zboží stává čím dál palčivější. Trump se sice snažil svého času veřejnosti namluvit, že cla platí výhradně zahraniční exportéři a americké domácnosti se jich prakticky nedotknou, ale realita roku 2026 ukazuje něco jiného. Dovozní cla se totiž promítají do konečných cen napříč celým řetězcem – od výrobce přes distributora až po regálový štítek v obchodě, a to jak v USA, tak zpětně i v Evropské unii, která na americká opatření reagovala vlastními protiopatřeními.

Když se podíváme na konkrétní kategorie zboží, nejvíce pocítili zdražování spotřebitelé u automobilů, luxusních potravin, vína, sýrů nebo strojírenských komponent dovážených z Evropy do Spojených států. Američtí dovozci totiž museli buď zvýšit ceny, aby si udrželi marži, nebo hledat alternativní dodavatele, což s sebou nese vlastní logistické a kvalitativní kompromisy. Na druhé straně Atlantiku evropští výrobci a obchodníci museli řešit podobný problém – cla eu uvalená jako odpověď na americký tlak zdražila dovoz některých amerických produktů, což se promítlo i do cen navazujících výrobků vyráběných v evropských továrnách závislých na amerických komponentech.

Zajímavé je, že se Trumpova administrativa opakovaně pokoušela evropské partnery podrazit, zviklat nebo alespoň částečně překonat jejich jednotný postoj pomocí bilaterálních jednání s jednotlivými členskými státy, obcházejíc tak brusel jako celek. Tato taktika měla za cíl rozbít společnou vyjednávací pozici Evropské unie a dosáhnout výhodnějších podmínek pro americké exportéry, zatímco evropské firmy by nadále čelily clům při vstupu na americký trh. Zda se tato strategie v roce 2026 skutečně vyplatila, zůstává sporné, protože Unie si i přes vnitřní neshody dokázala udržet víceméně jednotný přístup k vyjednávání o clech.

Pro běžného spotřebitele v Česku i jinde v Evropě to znamená, že ceny dováženého zboží ze Spojených států, ale i evropských výrobků obsahujících americké komponenty, jsou vyšší, než by byly bez celní války. Inflační tlaky vyvolané cly se sice postupně zmírňují, jak se firmy adaptují a hledají nové dodavatelské řetězce, ale úplný návrat k cenám před zavedením cel se v dohledné době neočekává. Ekonomové navíc upozorňují, že dlouhodobé narušení obchodních vztahů mezi USA a EU může vést k trvalému přesměrování obchodních toků, což bude mít dopad na ceny spotřebního zboží ještě řadu let. Spotřebitelé tak v podstatě platí cenu za geopolitické tahanice, které se odehrávají na úrovni vlád a institucí, aniž by na ně měli jakýkoli přímý vliv.

Dopad na česká vývozní odvětví

Česká ekonomika je svou strukturou natolik provázaná s vývozem, že jakékoliv otřesy v obchodních vztazích mezi Spojenými státy a Evropskou unií se u nás projeví rychleji a citelněji než v mnoha jiných členských zemích. Cla, která Trump prosadil vůči evropskému zboží, dopadají především na sektory, jež tvoří páteř českého průmyslu, a to i přesto, že Česko samo o sobě do USA nevyváží tak masivní objemy jako Německo nebo Itálie. Problém je jinde – čeští výrobci jsou často součástí dodavatelských řetězců, které končí v Německu, a pokud němečtí odběratelé pocítí pokles poptávky ze zámoří, promítne se to zpětně i do objednávek u českých subdodavatelů.

Nejvíce ohroženým odvětvím zůstává automobilový průmysl, který dlouhodobě patří mezi nejdůležitější pilíře české ekonomiky. Výrobci komponentů, dílů a technologií pro vozy míří převážně do Německa, a pokud se německé automobilky rozhodnou omezit výrobu kvůli vyšším nákladům na export do USA, projeví se to i na objednávkách u českých firem. Řada menších a středních podniků přitom nemá kapacitu rychle diverzifikovat trhy, takže jsou na výkyvy v poptávce mimořádně citlivé. Podobně je na tom strojírenství, kde české firmy dodávají specializované technologie a zařízení, jež jsou často navázané na širší evropské projekty směřující za oceán.

Dalším citlivým segmentem je sklářský a keramický průmysl, tradiční obor s dlouhou historií, který si i dnes drží významný podíl na exportu. Zvýšené clo dokáže srazit konkurenceschopnost českých výrobků na americkém trhu, kde zákazníci mají možnost volby mezi levnějšími alternativami z jiných regionů. Podobně citelně se otřesy projevují v chemickém průmyslu a výrobě strojů a zařízení, kde marže bývají již tak napjaté a jakékoliv dodatečné náklady mohou znamenat ztrátu zakázek.

Zajímavé je, že celkový dopad na českou ekonomiku není pouze otázkou přímého obchodu s USA, ale hlavně otázkou nepřímé provázanosti přes Evropskou unii. Česko je natolik zapojené do evropských výrobních řetězců, že i clo uvalené na německé nebo francouzské zboží se k nám dostane oklikou. Ekonomové proto varují, že skutečný dopad bude patrný až s určitým zpožděním, až se projeví ve výsledcích firem a v datech o vývozu za druhou polovinu roku.

Nejistota kolem dalšího vývoje navíc komplikuje plánování investic. Firmy, které čekají, jak se vyvine vyjednávání mezi Bruselem a Washingtonem, raději odkládají rozhodnutí o rozšiřování výroby nebo náboru nových zaměstnanců. Právě tato opatrnost, spíše než samotná výše cel, může být pro české exportéry v příštích měsících tím nejcitelnějším faktorem.

Postoj německé a francouzské vlády

Postoj německé a francouzské vlády k celní politice, kterou vůči Evropské unii prosazuje Donald Trump, se v roce 2026 stále vyvíjí, ale základní obrysy zůstávají podobné jako v předchozích měsících. Berlín i Paříž se snaží najít rovnováhu mezi obranou vlastních ekonomických zájmů a snahou nepřilévat olej do ohně v už tak napjatých transatlantických vztazích. Německá vláda, která je tradičně závislá na exportu, vnímá americká cla jako přímé ohrožení klíčových odvětví, především automobilového průmyslu, strojírenství a chemického sektoru. Berlín proto opakovaně tlačí na Brusel, aby jednal s Washingtonem pragmaticky a hledal kompromisy, které by umožnily udržet obchodní toky, aniž by musela EU rezignovat na svou důstojnost.

Na druhé straně francouzská vláda zaujímá tradičně tvrdší rétoriku. Paříž dlouhodobě zastává názor, že Evropská unie by se neměla nechat zviklat ani podrazit jednostrannými kroky ze strany USA a že jedinou možnou odpovědí je jednotný a rozhodný postup všech členských států. Francouzští představitelé opakovaně zdůrazňují, že pokud má Evropa v obchodních vztazích s Trumpovou administrativou obstát, musí ukázat, že dokáže Ameriku v jednáních překonat silou vlastní ekonomické váhy a schopností jednat jako blok, nikoli jako soubor jednotlivých států, které lze snadno rozdělit.

Tento rozdíl v přístupu mezi Berlínem a Paříží se v posledních měsících projevil i na jednáních Evropské rady, kde se německá delegace snažila prosadit umírněnější tón, zatímco francouzská strana žádala razantnější odvetná opatření v podobě protiopatření na americké zboží. Německo se obává, že příliš tvrdá odpověď by mohla vyvolat další eskalaci cel ze strany Washingtonu, což by pro exportně orientovanou německou ekonomiku znamenalo citelné ztráty. Francie naopak argumentuje tím, že ústupky by mohly být vnímány jako slabost a povzbudily by Trumpovu administrativu k dalším požadavkům.

Přesto obě vlády shodně deklarují, že Evropská unie musí zachovat jednotu a nedovolit, aby ji Spojené státy rozdělily pomocí bilaterálních dohod s jednotlivými členskými státy. Německo i Francie se shodují, že klíčovou roli musí hrát Evropská komise, která má mandát vyjednávat jménem celého bloku. Zároveň se v obou zemích objevují hlasy volající po posílení strategické autonomie Evropy, tedy po menší závislosti na americkém trhu a po diverzifikaci obchodních partnerství směrem k Asii, Latinské Americe či Africe.

Celkově lze říci, že zatímco Berlín volí cestu opatrné diplomacie a snahy o kompromis, Paříž se profiluje jako zastánce tvrdšího postoje, který by měl Evropské unii pomoci nejen překonat současný tlak ze strany Washingtonu, ale i vybudovat dlouhodobě odolnější pozici vůči podobným krokům v budoucnu.

Vyhlídky na nová obchodní jednání

Otázka, zda a kdy dojde k dalšímu kolu obchodních jednání mezi Washingtonem a Bruselem, zůstává i v srpnu 2026 otevřená a diplomaté na obou stranách Atlantiku si dávají pozor na to, aby nevzbuzovali přehnaná očekávání. Po turbulentních měsících, kdy Trumpova administrativa opakovaně hrozila zavedením nových cel na evropské zboží, panuje v Bruselu spíše opatrný optimismus smíšený s nedůvěrou. Evropská komise sice deklaruje ochotu pokračovat v dialogu, ale zároveň si je vědoma, že Trump má ve zvyku měnit podmínky jednání ze dne na den a využívat každé příležitosti, aby svého protějšího partnera podrazil nebo alespoň zviklal v jeho pozici.

Zástupci členských států Evropské unie se shodují na tom, že další kolo rozhovorů by mělo směřovat k vytvoření stabilnějšího rámce, který by zabránil opakovaným výkyvům v celní politice. Právě nepředvídatelnost byla dosud největší brzdou pro evropské exportéry, kteří si stěžují, že nemohou dlouhodobě plánovat investice, pokud nevědí, jaká cla je čekají za měsíc či za rok. Brusel proto tlačí na to, aby se případná nová dohoda opírala o jasně definované mechanismy a nebyla závislá jen na osobních vztazích mezi jednotlivými vyjednavači.

Na americké straně se hovoří o tom, že Bílý dům by rád využil nadcházející jednání k tomu, aby překonal dosavadní status quo a prosadil podmínky výhodnější pro americké výrobce, zejména v oblasti oceli, hliníku a automobilového průmyslu. Evropští diplomaté ale upozorňují, že Unie už není ochotna přistupovat na jednostranné ústupky bez odpovídající protihodnoty. Zkušenosti z minulých kol jednání totiž ukázaly, že americká strana často mění rétoriku podle aktuální vnitropolitické situace, což ztěžuje jakékoli dlouhodobé plánování.

Přesto se v kuloárech objevují signály, že by k novému setkání na vysoké úrovni mohlo dojít ještě letos na podzim, pravděpodobně na okraj některého z mezinárodních summitů. Evropská komise připravuje analýzu dopadů dosavadních cel na jednotlivé sektory ekonomiky, která by měla sloužit jako podklad pro vyjednávací tým. Zároveň se zvažuje i možnost užší koordinace s dalšími obchodními partnery, kteří čelí podobnému tlaku ze strany Washingtonu, aby Evropa nevyjednávala izolovaně, ale s větší vahou.

Klíčovou otázkou zůstává, zda se podaří najít kompromis, který by uspokojil obě strany, aniž by některá z nich musela ustoupit ze svých základních požadavků. Řada analytiků se shoduje, že výsledek bude do značné míry záviset na vnitropolitické situaci ve Spojených státech a na tom, jak moc bude Trump ochoten riskovat napětí s dalším významným obchodním partnerem v době, kdy americká ekonomika čelí vlastním výzvám. Evropská strana si každopádně uvědomuje, že jakákoliv nová jednání budou vyžadovat trpělivost, pevné nervy a schopnost reagovat na neočekávané zvraty, které provázely veškerou dosavadní komunikaci mezi oběma bloky.

Rizika pro globální ekonomiku a inflaci

Obchodní spor mezi Washingtonem a Bruselem zdaleka nezůstává jen záležitostí dvou ekonomických bloků, ale promítá se do globálního hospodářství jako celku. Trumpova administrativa dlouhodobě sází na politiku vysokých cel jako nástroj, kterým chce podrazit konkurenceschopnost evropských výrobců a zároveň zviklat pozici Evropské unie při vyjednávání o dalších obchodních podmínkách. Otázkou zůstává, zda se americkému prezidentovi skutečně podaří překonat odpor evropských institucí, které se snaží bránit jednotný trh a udržet stabilitu vlastní ekonomiky.

Zavedená cla na dovoz zboží z Evropské unie mají bezprostřední dopad na ceny široké škály produktů, od automobilů přes ocel a hliník až po zemědělské komodity. Američtí spotřebitelé i firmy tak pociťují zvýšené náklady, které se postupně přelévají do celého dodavatelského řetězce. Inflace se tak stává jedním z hlavních rizik, jimž musí čelit nejen Spojené státy, ale i jejich obchodní partneři. Centrální banky po celém světě sledují vývoj cenové hladiny s obavami, že eskalace obchodního konfliktu by mohla zvrátit dosavadní úsilí o zklidnění inflačních tlaků, které trápily globální ekonomiku v posledních letech.

Evropská unie se zase potýká s otázkou, jak reagovat, aniž by vyvolala další kolo odvetných opatření. Pokud by Brusel přistoupil k zrcadlovým clům na americké zboží, hrozí riziko takzvané obchodní války, která by mohla zbrzdit už tak křehký hospodářský růst na obou stranách Atlantiku. Ekonomové upozorňují, že dlouhodobé zavedení celních bariér vede k narušení globálních dodavatelských řetězců, což se projevuje nejen vyššími cenami, ale i omezenou dostupností některého zboží na trhu.

Nejistota kolem budoucího vývoje vztahů mezi USA a EU navíc odrazuje investory, kteří v roce 2026 stále zvažují, do jaké míry se vyplatí rozšiřovat výrobní kapacity v Evropě, nebo naopak přesouvat výrobu blíže americkému trhu, aby se vyhnuli celním sazbám. Taková fragmentace globální ekonomiky s sebou nese riziko nižší efektivity a vyšších nákladů pro konečné spotřebitele po celém světě.

Analytici také upozorňují, že pokud by se Trumpova administrativa rozhodla dále zpřísňovat celní politiku vůči Evropské unii, mohlo by to vést k oslabení eura vůči americkému dolaru, což by dále komplikovalo situaci evropských exportérů. Naopak případné zmírnění napětí a nalezení kompromisu by mohlo přinést úlevu jak evropským, tak americkým firmám a přispět ke stabilizaci cen na globálních trzích.

V konečném důsledku tak obchodní spor mezi Trumpovou administrativou a Evropskou unií představuje jedno z klíčových rizik pro globální ekonomiku v roce 2026. Jeho vývoj bude mít vliv nejen na inflaci a spotřebitelské ceny, ale i na celkovou důvěru investorů a stabilitu mezinárodního obchodního systému, který se již roky potýká s narůstajícím protekcionismem a snahou jednotlivých velmocí prosadit vlastní ekonomické zájmy na úkor globální spolupráce.

Co může přinést zbytek roku 2026

Zbytek roku 2026 bude pravděpodobně ve znamení dalšího přetahování mezi Washingtonem a Bruselem o to, kdo z obchodní dohody nakonec vytěží víc. Cla, která Trump na evropské zboží uvalil a která zůstávají klíčovým nástrojem jeho obchodní politiky, se stanou testem trpělivosti evropských exportérů i politiků. Je totiž jasné, že Trump bude i nadále zkoušet evropskou unii zviklat a hledat způsoby, jak si vynutit další ústupky, ať už formou hrozeb novými sazbami, nebo naopak dílčími úlevami, které mají rozdělit členské státy a oslabit jejich jednotný postup.

Evropská unie se bude muset vyrovnat s tím, že americká administrativa nemá zájem na definitivním uzavření sporu, pokud jí dlouhodobá nejistota přináší vyjednávací výhodu. Lze očekávat, že Brusel bude i nadále apelovat na stabilitu vztahů a předvídatelnost pravidel, zatímco Washington bude naopak těžit z toho, že evropské firmy budou nuceny plánovat s vědomím, že se podmínky mohou kdykoli změnit. Právě tato asymetrie bude patrně definovat dynamiku vztahů až do konce roku.

Otázkou zůstává, zda se evropským lídrům podaří Trumpa v některých bodech překonat a prosadit si výjimky pro citlivá odvětví, jako je automobilový průmysl, ocelářství nebo zemědělství. Někteří analytici se domnívají, že americká strana bude ochotná k dílčím kompromisům především tam, kde jí to přinese politický kapitál doma, zatímco v ostatních oblastech bude nadále trvat na tvrdém postoji. Nelze vyloučit ani situaci, kdy se Trump pokusí evropské partnery podrazit tím, že uzavře bilaterální dohody s jednotlivými členskými státy mimo rámec společné unijní politiky, což by mohlo výrazně oslabit vyjednávací pozici Bruselu jako celku.

Do konce roku 2026 se dá také očekávat, že se do hry více zapojí i další globální hráči, kteří budou sledovat, jak se transatlantický obchodní spor vyvíjí, a případně se snažit využít vzniklého napětí ve svůj prospěch. Evropská unie tak bude muset nejen jednat s Washingtonem, ale zároveň hlídat, aby jí případné ústupky vůči USA nezkomplikovaly vztahy s jinými obchodními partnery.

Z hlediska evropských firem bude klíčové, jak rychle a jasně dokáže Brusel komunikovat případné změny v celní politice, protože právě nejistota ohledně budoucího vývoje cel patří mezi hlavní faktory, které brzdí investice a plánování na příští rok. Pokud se do konce roku nepodaří dosáhnout jasnější a stabilnější dohody, lze očekávat, že napětí mezi oběma stranami Atlantiku bude pokračovat i v roce 2027, přičemž Trumpova administrativa bude i nadále využívat cla jako nástroj politického i ekonomického nátlaku vůči evropským partnerům.