První smartphone na světě: Jak to všechno začalo

IBM Simon představen v roce 1992

IBM Simon byl skutečně průlomovým zařízením, které se objevilo v době, kdy si většina lidí nedokázala ani představit, že by telefon mohl být něčím víc než prostředkem k hovoru. Tento průkopnický přístroj byl poprvé ukázán světu v roce 1992 na veletrhu COMDEX v Las Vegas, ale do prodeje se dostal až o dva roky později, v srpnu 1994. Proč ta prodleva? Vývojáři potřebovali dotáhnout technologii do podoby, která by zvládla sériovou výrobu.

Společnost IBM se spojila s firmou BellSouth a společně vytvořily úplně nový pohled na mobilní komunikaci. IBM Simon nebyl jen telefon – spojoval funkce mobilu s možnostmi osobního digitálního asistenta. Vlastně to byl první opravdový smartphone na světě. Kromě běžných hovorů nabízel spoustu funkcí, které tehdy zněly jako sci-fi.

Mezi nejzajímavější patřilo ovládání dotykem – technologie, která své době výrazně předběhla. Displej jste mohli ovládat speciálním perem nebo dokonce prstem. Měl úhlopříčku 4,5 palce a byl černobílý s rozlišením 160 × 293 pixelů. Dnes to zní směšně, ale v devadesátkách to byla špička.

IBM Simon měl aplikace, které dnes považujeme za samozřejmost. Kalendář, seznam kontaktů, světový čas, kalkulačku, zápisník a dokonce možnost posílat a přijímat faxy a emaily. Zajímavá byla i funkce pro psaní poznámek přímo na displej – něco, co tehdy nikdo jiný nenabízel.

Technické údaje znějí z dnešního pohledu skromně. Procesor běžel na 16 MHz a paměť RAM měřila jeden megabajt. Baterie vydržela v pohotovosti zhruba den, což bylo největší slabinou přístroje. Vážil 510 gramů a měřil 203 × 64 × 38 milimetrů – poměrně velké těleso ve srovnání s tehdejšími běžnými mobily.

Cena činila 899 dolarů při dvouletém závazku, nebo 1099 dolarů bez něj. V dnešních penězích by to bylo několikanásobně víc, takže si ho mohla dovolit jen úzká skupina lidí. I tak se za šest měsíců prodalo asi padesát tisíc kusů – slušný výsledek vzhledem k ceně a omezené dostupnosti.

Prodat se dal pouze ve Spojených státech a výhradně přes operátora BellSouth. Toto omezení výrazně snížilo šanci oslovit širší publikum. A navíc tehdejší technologická infrastruktura prostě nebyla připravená na to, aby využila všechno, co Simon dokázal nabídnout.

První zařízení kombinující telefon a PDA

První zařízení, která dokázala spojit telefon s funkcemi osobního asistenta, znamenala zlom v tom, jak vnímáme mobilní technologie. Vzpomenete si, jak to bylo, když jste museli nosit v kapse telefon, zápisník, kalkulačku a možná ještě diář? Právě tahle nepohodlnost vedla výrobce k tomu, aby v polovině devadesátých let začali přemýšlet jinak.

IBM Simon Personal Communicator z roku 1992 mnohým připadá jako skutečný začátek éry chytrých telefonů. Když ho představili v Las Vegas na veletrhu COMDEX, vypadal spíš jako cihla než jako telefon, ale dokázal věci, které byly tehdy sci-fi. Představte si – mohli jste s ním telefonovat, posílat faxy, číst e-maily, zapisovat si poznámky přímo na displej. V roce 1994, kdy se dostal do prodeje, byl opravdovým zázrakem techniky.

O pár let později, v roce 1996, přišla Nokia se svým modelem Communicator 9000. Tahle věc měla charakteristickou výklopnou klávesnici a větší obrazovku, takže se s ní dalo rozumně pracovat. Stala se hitem hlavně mezi lidmi v oblecích – obchodníky a manažery, kteří potřebovali mít kancelář vždycky po ruce. Konečně mohli odpovídat na e-maily i během cesty vlakem nebo v čekárně u lékaře.

Ericsson pak v roce 1997 ukázal model GS88, kterému říkali Penelope, a právě tady se poprvé objevilo slovo smartphone. O tři roky později představili R380 s operačním systémem Symbian – platformou, která pak několik let vévodila trhu s chytrými telefony.

Jasně, tyto první pokusy měly daleko k dokonalosti. Displeje bývaly malinkaté, často jen černobílé nebo s pár barvami. Baterie vydržela sotva den intenzivního používání. Internet? Pomalý jako hlemýžď. Aplikace byly tak základní, že by vás dnes rozesmály. Ale přesto – tyto přístroje ukázaly cestu, po které se vydaly všechny moderní telefony. Dokázaly, že lidé touží po zařízení, které umí víc než jen volat. Chtějí mít v ruce pomocníka, zdroj zábavy i nástroj pro práci. A právě tahle pionýrská éra nám umožnila dojít tam, kde jsme dnes – ke stavu, kdy si už nedovedeme představit den bez našeho chytrého telefonu.

Dotykový displej a stylus pro ovládání

Dotykový displej byl v době prvního smartphonu něco naprosto převratného – úplně změnil způsob, jakým jsme ovládali mobilní telefony. IBM Simon Personal Communicator z roku 1994 měl černobílý dotykový displej s úhlopříčkou 4,5 palce a rozlišením 160 × 293 pixelů. Jasně, nebyl barevný jako dnešní telefony, ale stačilo to na zobrazení textu, ikon a základních obrázků.

Displej Simonu fungoval na rezistivním principu – reagoval zkrátka na tlak. Mohli jste ho ovládat prstem nebo stylusem, který byl součástí balení a hodil se hlavně při práci s drobnými prvky na obrazovce. Když jste chtěli psát poznámky nebo kreslit, stylus byl prostě nezbytný.

Představte si to – v devadesátých letech měly běžné mobily jen tlačítka a displeje, na kterých se toho moc nedělo. Simon ale umožňoval přímo šahat do obsahu na obrazovce. Klepali jste na ikony aplikací, přejížděli prstem po displeji, vybrali text a psali zprávy na virtuální klávesnici.

A právě ta virtuální klávesnice byla pecka. Žádná pevná tlačítka – místo toho se na displeji zobrazovala klávesnice podle toho, co zrovna potřebujete. Píšete e-mail? Dostanete plnou QWERTY klávesnici. Telefonujete? Objeví se číselná klávesnice. Plánujete schůzku v kalendáři? Tam zase úplně jiné ovládání. Tahle pružnost byla něco, co klasické mobily prostě neuměly.

Stylus měřil asi deset centimetrů a schovával se v boku telefonu. Hodil se hlavně tam, kde jste potřebovali přesnost – v kalendáři, adresáři nebo při kreslení. Rezistivní displej potřeboval trochu zatlačit, takže stylus dal mnohem lepší kontrolu než prst, obzvlášť když jste chtěli trefit malou ikonku nebo napsat text.

Ovládání Simonu bylo navržené tak, aby bylo intuitivní – a to v polovině devadesátých let! Lidé z IBM a BellSouth věděli, že pokud má zařízení uspět, musí být jednoduché na používání. Grafické rozhraní proto mělo velké ikony a přehledné oblasti, takže se v něm zorientovali i ti, kdo s technikou moc kamarádi nebyli.

Funkce emailu, faxu a kalendáře

První smartphone na světě nebyl jen další telefon – byl to přístroj, který změnil způsob, jakým lidé komunikovali a organizovali si svůj život. IBM Simon Personal Communicator z roku 1994 přinesl něco, co tehdy znělo téměř jako sci-fi: možnost mít v kapse to, co dřív zabíralo celý psací stůl. Email, fax a kalendář v jednom zařízení – to byla tehdy opravdová revoluce.

Představte si tu dobu. Většina lidí kontrolovala emaily jen v kanceláři, u těžkopádného stolního počítače. A pak přišel Simon, který vám umožnil číst a posílat zprávy odkudkoliv. Stačilo připojit modem k telefonní lince a mohli jste psát zprávy přímo na dotykovou obrazovku pomocí stylusu. Ano, dotykový displej v roce 1994! Zprávy se daly ukládat do složek, organizovat, procházet – zkrátka všechno, co jste znali z počítače, najednou fungovalo i v tom malém přístrojku v ruce.

A fax? Dnes se nad ním možná pousmějeme, ale tehdy byl fax základem obchodní komunikace. Potřebovali jste poslat důležitou smlouvu? Bez faxu jste byli ztraceni. Simon tohle všechno zvládal. Mohli jste v něm napsat dokument a rovnou ho odeslat. Pro obchodníky na cestách to znamenalo svobodu – už nemuseli běhat po hotelech a hledat faxový přístroj. Měli ho prostě u sebe.

Kalendář pak celou věc dovedl k dokonalosti. Konečně jste mohli zapomenout na papírové diáře a roztodivné lístečky s poznámkami. Nastavit schůzku, připomínku, naplánovat celý týden – to všechno šlo udělat v Simonu. A co víc, dalo se to synchronizovat s počítačem, takže jste měli přehled všude.

Zkuste se na chvíli vrátit do té doby. Většina lidí nosila v aktovce telefon, diář, možná notebook, faxový modem... Simon nahradil všechno najednou. Dnes to zní samozřejmě, že? Každý z nás má v kapse mnohem výkonnější zařízení. Ale právě v roce 1994 to byla absolutní revoluce. Simon ukázal světu, kam se mobilní technologie mohou vydat. Nebyl dokonalý, byl drahý a těžkopádný, to ano. Ale ukázal cestu. A díky němu dnes máme to, co máme.

Cena 899 dolarů při uvedení

Cena 899 dolarů v roce 1994 – to nebyla žádná legrace. Představte si, že byste dnes za mobil zaplatili skoro 1700 dolarů. Přesně takovou investici vyžadoval IBM Simon Personal Communicator, vůbec první smartphone na světě. Kdo si ho mohl dovolit? Hlavně obchodníci, kteří neustále cestovali, a pár technologických nadšenců, kteří prostě museli mít nejnovější vychytávku.

Jenže pozor – samotná koupě zařízení byla teprve začátek. K tomu se přidávaly měsíční poplatky za mobilní služby, které BellSouth Cellular účtoval rozhodně ne v haléřích. Když si sečtete všechny náklady za první rok používání, snadno jste se dostali na částku v řádu několika tisíc dolarů. Docela drahá hračka, co říkáte?

A přesto měl Simon svoje nadšené zákazníky. Proč? Nabízel něco, co před ním neexistovalo – dotykový displej, posílání faxů a e-mailů, kalendář, kontakty, dokonce i pár aplikací. Pro manažery, kteří potřebovali být neustále v obraze, to byla revoluce. Místo toho, aby tahali s sebou notes, diář a hledali telefonní budku, měli všechno v jednom přístroji.

IBM to pochopitelně věděla a své reklamní kampaně zaměřila právě na tyto lidi. Neprodávali technologii – prodávali čas a pohodlí. Argumentovali jednoduše: když můžete odpovídat na e-maily okamžitě a mít všechny kontakty po ruce, ušetříte spoustu hodin týdně. A když to takhle spočítáte, těch 899 dolarů najednou nevypadá tak hrozně, ne?

Zajímavé je, že tato cena byla vlastně už po slevě. Dostali jste ji, pokud jste podepsali dvouletý závazek s operátorem. Bez něj byste zaplatili ještě víc. Znáte to – stejný model používají mobilní operátoři dodnes. Hardware za zvýhodněnou cenu výměnou za loajalitu.

Jak se Simon vlastně prodával? Překvapivě dobře. Za šest měsíců, co byl na trhu, se jich prodalo kolem padesáti tisíc kusů. Na tehdejší dobu a tu cenu to byl slušný úspěch. Ukazuje to, že poptávka po chytrém zařízení, které všechno spojí dohromady, existovala už tehdy – jen čekala na svoji příležitost.

Hmotnost přes 500 gramů a velikost

První smartphone na světě – IBM Simon Personal Communicator z roku 1994 – byl opravdovou technologickou revolucí. Jenže kdybyste ho vytáhli dnes z kapsy, všichni by se na vás divali. Vážil neuvěřitelných 510 gramů, což je skoro jako dvě plechovky piva! Zkuste si představit, že nosíte v kapse něco takového.

Dnešní telefony jsou přitom úplně jinde – většinou váží mezi 150 až 250 gramy. To znamená, že tento průkopník byl dvakrát, možná i třikrát těžší než cokoliv, co máte teď v ruce. A rozměry? Délka 20 centimetrů, šířka 6,4 centimetru a tloušťka 3,8 centimetru. Taková malá cihla, vlastně.

Do kapsy u kalhot se tenhle kolos prostě nevešel. Lidé ho nosili v tašce nebo v pouzdře na opasku, podobně jako tehdy běžné mobilní telefony. Nikdo se tím ale moc netrápil – bylo to normální.

Proč byl vlastně tak těžký a velký? No, hlavně proto, že technologie té doby byla úplně někde jinde. Nedalo se prostě poskládat všechno do miniaturních součástek jako dnes. Baterie zabírala velkou část vnitřku a přitom vydržela jen hodinu hovoru. Představte si – hodinu! Dnes nám telefon vydrží celý den a ještě si stěžujeme.

Dotykový displej, který byl tehdy naprostá rarita, potřeboval solidní konstrukci. Musely tam být extra vrstvy, aby rozpoznal dotyk stylusu. Celé zařízení muselo být pořádně odolné, takže silné plastové kryty a kovové výztuže byly nutností.

Vnitřní komponenty – procesor, paměť, všechny ty komunikační moduly – byly zkrátka obrovské ve srovnání s dneškem. Technologie miniaturizace ještě nebyla tak daleko. Každý elektronický obvod zabíral mnohem víc místa než by musel dnes.

Ale víte co? I přes tu hmotnost a neohrabanost byl IBM Simon pozoruhodným krokem vpřed. Lidé byli ochotní smířit se s tím, že tahají v tašce půlkilovou cihlu. Proč? Protože mohli dělat věci, o kterých se ostatním ani nesnilo. E-maily, faxy, kalendář, kontakty – všechno v jednom přístroji. To byla úplná revoluce.

Samozřejmě, držet u ucha něco, co váží přes půl kila, při delším hovoru byla pěkná otrava. Spousta lidí proto používala handsfree nebo telefon prostě položila na stůl. Ale ty první nadšence a technologické vizionáře to neodradilo. Věděli, že drží v rukou budoucnost.

První smartphone na světě, IBM Simon z roku 1992, byl průkopníkem technologie, která spojila telefon s počítačem a ukázala nám budoucnost komunikace. Tento revoluční přístroj měl dotykový displej, dokázal posílat e-maily a faxy, měl kalendář a poznámkový blok - funkce, které dnes považujeme za samozřejmé, ale tehdy byly naprostou vizí budoucnosti.

Vratislav Horák

Prodáno pouze 50 tisíc kusů celkem

První smartphone na světě vstoupil na trh v roce 1994 a byl skutečnou technologickou revolucí. Jenže prodal se jen v pouhých 50 tisících kusech. IBM Simon Personal Communicator - tak zněl jeho oficiální název - ukázal světu, jak by mohla vypadat budoucnost mobilních telefonů. Jenže ta budoucnost na sebe nechala čekat ještě hodně dlouho.

Představte si telefon, který zvládne posílat faxy, e-maily, má v sobě kalendář, adresář, kalkulačku a dokonce umí spouštět aplikace od jiných výrobců. A to všechno v polovině devadesátých let! Displej byl dotykový - mohli jste ho ovládat speciálním perem nebo přímo prstem. Dnes nám to připadá jako samozřejmost, ale tehdy? To bylo něco naprosto neuvěřitelného.

Tak proč se tenhle zázrak neprodával? Důvodů bylo víc a žádný z nich nebyl příjemný pro výrobce.

Začněme tím nejzásadnějším - cena. 899 dolarů se smlouvou, 1099 bez ní. Když si to přepočtete na dnešní peníze, hlava vám jde kolem. Běžný mobil tehdy koupíte za zlomek této částky a prostě vám fungoval. Zavolat, přijmout hovor - a to bylo všechno, co většina lidí potřebovala.

Pak tu byla baterie. Vydržela v pohotovosti jednu hodinu. Jednu! Zkuste si s takovým telefonem vyrazit na cestu. Pořád byste museli být poblíž zásuvky. A hmotnost? Skoro půl kila. To si dneska ani nedovedeme představit, když jsme zvyklí na lehounké mobily, které se vejdou kamkoliv.

IBM měl skvělý nápad, ale svět na něj ještě nebyl připravený. Produkt se prodával jen přes operátora BellSouth a jen v určitých částech Ameriky. Málokdo měl vůbec šanci si ho koupit, i kdyby chtěl.

A pak tu byla ještě jedna věc - lidé prostě nevěděli, k čemu by jim takový telefon byl. Proč bych potřeboval posílat e-maily z mobilu? Proč fax? Na to přeci mám počítač v kanceláři nebo doma. Myšlenka mít všechno v jednom zařízení byla příliš pokročilá.

Mobilní internet byl pomalý, drahý a prakticky nepoužitelný. Co vypadalo skvěle na papíře, v reálném životě zkrátka nefungovalo. Uživatelé rychle zjistili, že teoretické možnosti jejich nového přístroje jsou mnohem lepší než to, co s ním dokážou skutečně dělat.

IBM Simon byl prostě příliš rychlý. Přišel v době, kdy svět ještě nebyl připravený na smartphone. O dekádu později by možná slavil úspěch. Ale v roce 1994? Zůstal zajímavým pokusem, který ukázal směr, kterým se technologie nakonec vydaly. Jen to trvalo ještě dlouhých třináct let, než přišel iPhone a změnil všechno.

Baterie vydržela pouze jednu hodinu hovoru

První smartphone na světě přišel na trh v roce 1994 a byl tehdy opravdovou senzací. IBM Simon Personal Communicator – tak zněl jeho plný název – spojoval mobilní telefon s kapesním organizérem a dalšími funkcemi, které byly v té době skutečně pokrokové. Jenže měl jeden zásadní háček.

Největším problémem byla výdrž baterie, která byla přímo katastrofální. Dnes běžně telefonujeme, píšeme zprávy, scrollujeme sociální sítě a telefon nám vydrží klidně celý den. IBM Simon ale zvládl pouhých šedesát minut nepřetržitého hovoru. Představte si, že si voláte s přítelem nebo řešíte pracovní záležitost – a najednou musíte spěchat, protože se baterie blíží ke konci.

Hodina hovoru a bylo po všem. Majitelé Simonu museli neustále sledovat, kolik energie jim ještě zbývá. Mnohým z nich nezbylo, než nosit s sebou náhradní baterii, nebo prostě telefon používat jen na krátké hovory a v dosahu zásuvky. To celkem měnilo způsob, jak s přístrojem pracovali.

Proč byla baterie tak slabá? Technologie tehdejší doby prostě nabízely jen omezené možnosti. Simon používal nikl-kadmiovou baterii, která byla tehdy standardem, ale její kapacita se nedala srovnat s dnešními lithium-ionovými bateriemi. A k tomu všechny komponenty – procesor, dotykový displej – spotřebovávaly daleko víc energie než současné součástky.

Výrobci věděli, že je to problém, ale nedalo se s tím moc dělat. Telefon vážil půl kila a velkou část této hmotnosti tvořila právě baterie. Přesto vydržela míň než tehdejší klasické mobily, které sloužily jen k telefonování.

Kdo si pořídil IBM Simona, musel si uvědomit jednu věc: pokročilé funkce za cenu praktičnosti. Telefon uměl posílat faxy, e-maily, měl kalendář, adresář, kalkulačku. To všechno ale ještě víc vysávalo baterii. Každá taková činnost zkracovala čas, než jste museli běžet k nabíječce.

Předchůdce moderních chytrých telefonů dnes

Předchůdce moderních chytrých telefonů – to je příběh, který by vás možná překvapil. Když vytáhnete z kapsy svůj telefon a během vteřiny si zkontrolujete zprávy, pustíte hudbu nebo si najdete cestu, asi vás nenapadne, že tohle všechno začalo už na začátku devadesátých let. A ne, nebylo to nic jako dnešní elegantní kousky technologie.

Představte si rok 1992. Mobily byly velké jako cihly a sloužily jen k telefonování – a to ještě za astronomické ceny. A pak přišel IBM Simon Personal Communicator. Tahle škatule, která vypadala spíš jakokalkulačka na steroidech, byla první skutečný smartphone v historii. Uvěřili byste, že tohle zařízení umělo posílat faxy, e-maily a mělo dokonce dotykový displej? V době, kdy většina lidí ani netušila, co je to internet.

Simon nebyl jen telefon. Měl v sobě adresář, kalendář, kalkulačku, poznámkový blok. Ovládat ho šlo stylusem nebo prstem – ano, dotykový displej v roce 1994. Dnes to zní obyčejně, ale tehdy to byla naprostá sci-fi.

Jenže pojďme si říct pravdu – nebyl to žádný zázrak použitelnosti. Vážil půl kila. Displej byl černobílý s rozlišením, na které by se dnes nikdo ani nepodíval. A baterie? Ta vydržela v pohotovosti asi hodinu. Hodinu! Zkuste si dnes představit telefon, který musíte nabíjet každou chvíli. A to jsme ještě nemluvili o ceně – devět set dolarů se dvouletou smlouvou. V přepočtu na dnešní hodnotu peněz byste za to koupili slušný použitý vůz.

Přesto se jich prodalo padesát tisíc kusů za pouhých šest měsíců. Proč? Protože lidé už tehdy toužili po něčem víc než jen po telefonu. Chtěli mít všechno na jednom místě – komunikaci, práci, organizaci. Tahle touha nebyla vynalezena s iPhonem, ta tu byla už mnohem dřív.

Když se dnes podíváme zpátky, je skoro k smíchu porovnávat Simon s tím, co máme v kapse teď. Jeho jeden megabajt paměti proti stovkám gigabajtů? Jeho hodina výdrže proti dnům? Ale víte co? Bez Simona bychom tu možná nebyli. Tohle zařízení ukázalo cestu – že mobil nemusí být jen mobil, že může být vaším asistentem, kanceláří, zábavou.

Každý koncept, který dnes bereme jako samozřejmost, byl v Simonu už naznačený. Aplikace? Tam byly. Dotykový displej? Taky. Integrace různých funkcí do jednoho přístroje? Přesně tak. Jasně, všechno bylo primitivní, pomalé a nepraktické, ale myšlenka – ta byla geniální.

A možná právě proto bychom na Simon neměli zapomínat. Není to jen kus staré elektroniky v muzeu. Je to připomínka, že každá revoluce začíná někde malým, neohrabaným krokem. Dnešní elegantní smartphony s umělou inteligencí a kamerami, které konkurují profesionálním fotoaparátům, jsou jen pokračováním cesty, kterou IBM Simon začal před třiceti lety.

Příště, až budete flustrovaní, že vám telefon trvá tři vteřiny místo jedné na načtení aplikace, vzpomeňte si na půlkilovou škatuli s hodinovou výdrží baterie. Možná vám to připadne v jiném světle.

Ukončení výroby již v roce 1995

IBM Simon, považovaný za první smartphone světa, se přestal vyrábět už v roce 1995 – pouhý rok po svém uvedení. Proč tak brzy? Důvodů bylo víc a každý z nich vypovídá hodně o tom, jak moc byl tento přístroj předběhl svou dobu.

Začněme u ceny. Za IBM Simon jste zaplatili 899 dolarů s dvouletou smlouvou, nebo 1 099 dolarů bez závazku. Zní vám to jako hodně? V dnešních penězích by to bylo přes 2 000 dolarů. Kdo si mohl dovolit utratit takovou částku za telefon v polovině devadesátých let? Jen opravdu bohatí lidé nebo velké firmy. Běžný člověk se na tento zázrak techniky nemohl ani podívat.

Pak tu byla baterie. Představte si, že si koupíte moderní mobilní telefon, který vydrží maximálně den, i když s ním skoro nic neděláte. A když začnete psát poznámky, volat nebo používat kalendář, vydrží možná pár hodin. Baterie Simonu byla prostě katastrofa. Museli jste ho nabíjet několikrát denně, což z mobilního telefonu dělalo spíš takový polodomácí přístroj s dlouhým kabelem.

Simon vážil přes půl kila – přesně 510 gramů. Zkuste si do kapsy dát láhev vody a budete mít představu. Rozměry 20 × 6,4 × 3,8 centimetrů z něj dělaly pořádnou cihlu. Jenže v té době se všichni snažili telefony zmenšovat a odlehčovat. Simon šel úplně opačným směrem.

A co s takovým chytrým telefonem, když neexistuje pořádný internet? Mobilní internet, jak ho známe dnes, byl v půlce devadesátých let sci-fi. Datové přenosy byly neuvěřitelně pomalé a strašně drahé. Většina funkcí Simonu tak zůstávala nevyužitá. Jako byste měli závodní auto, ale mohli jezdit jen po polních cestách.

Lidi tehdy prostě nechápali, k čemu by jim smartphone byl. Mobilní telefon sloužil k volání a maximálně k posílání SMS. Někdo vám chtěl prodat telefon, který umí i spoustu dalších věcí? To znělo podivně, zbytečně, možná i trochu hloupě. IBM nevědělo, jak takovou novinku lidem vysvětlit a prodat.

Výsledek? Přibližně padesát tisíc prodaných kusů za šest měsíců. Pro IBM to bylo fiasko. Na první pokus to možná nezní špatně, ale náklady na vývoj a výrobu byly mnohem vyšší. Simon byl skvělý nápad, který přišel příliš brzy.